Byl to výlet na kolech, ale i pěšáci byli vítáni. V sobotu za kuropění – po sedmé hodině ranní se začali scházet účastníci na náměstíčku před slunečními hodinami (čas není podle nich, ty ještě spaly). Po chvíli dorazil autobus s přívěsem pro kola, vedený nám známým řidičem panem Rojarem. Nakládání kol vždy chvíli trvá a tak po půl osmé vyrážíme směrem na Orlické hory, konkrétně k Masarykově chatě na Šerlichu. Tam dorážíme po deváté hodině, ještě před tím, než se sem nahrne dalších šest až osm cyklobusů a začne mela při vykládání kol. Takže v klidu vyrážíme.
Plán byl zastavit se na Masarykově chatě na první občerstvení, leč většina (tedy téměř všichni) pravděpodobně s představou dlouhé a náročné cesty uhýbají ještě před Masaryčkou doleva a hurá přímo k Šerlišskému mlýnu. Tady je bohužel zavřeno a tak začíná dva a půl kilometrové nepříjemné stoupání přes Údolí Bělé na křižovatku Pod Sedloňovským vrchem. Odsud příjemným klesáním (za odměnu) na rozcestí Knížecí a Polomské. Tady se rozhoduje, kdo pojede směrem na Sedloňov a Sněžné a kdo směrem na Čihalku. Rozhodnutí je jednoznačné – vítězí Čihalka a jak se ukázalo, byla to správná volba. Po osmi kilometrech chvílemi nahoru, ale převážně dolů dorážíme k chatě Čihalka, která nás vítá otevřenými dveřmi. Konečně první občerstvení, někteří dávají jen pivo či jiný nápoj, někteří polévku, někteří i něco druhého – třeba svíčkovou s deseti. Všichni občerstveni a snad spokojeni vyrážíme směr Olešnice v Orlických horách. Tu většina projíždí takřka bez zastavení, jen organizátoři krátce na náměstí zjišťují stav jedné z účastnic zájezdu, která neukočírovala svého oře, upadla a pochroumala si malíček.
Další rozhodování nastává na křižovatce Zelinkův mlýn volby jsou doprava do kopce nebo rovně pod kopec. Vítězí rovně a opět se ukázalo, že šlo správné rozhodnutí. Pokračujeme dál po silnici a za vesnicí s podivným názvem Rzy se dostáváme do krásného údolí, kterým neustále mírně klesající cesta vede do vytouženého Pekla bez čertů (vynecháme-li toho dřevěného, který je symbolem místa), zato s výborným občerstvením. Tady je sice narváno hladovými a žíznivými cyklisty a pěšáky, ale po chvilce se nějaká místa najdou a tak se všichni intenzivně občerstvují. Po asi hodině vyrážíme na další část trasy – směrem na Bražec, těsně míjíme Václavice a dál směrem na Vysokov, Řešetovu Lhotu až do Červené Hory. Kousek za ní najíždíme do Babiččina údolí a jím pokračujeme k Viktorčině splavu. Tady nás dohání počasí – začíná mírně pršet. Tak jen krátký pohled a pokračujeme kolem Starého bělidla k pomníku babičky s vnoučaty. Zde za nepatrného krápání pořizujeme společné foto a s bouřkou za zády spěcháme na parkoviště u zámku Ratibořice. Hle, tady už stojí náš autobus, což je pozitivní, horší je, že se nebesa otevřela a začíná intenzivně pršet. To není déšť, to je spíš průtrž mračen. Upouštíme od možnosti dojet až do České Skalice jak bylo původně naplánováno a v dešti nakládáme kola. Protože plánovaný odjezd je ve čtvrt na šest, někteří využívají možnost občerstvit se u stánku na parkovišti. Nadešel čas a kupodivu všichni jsou disciplinovaně u autobusu a odjíždíme. Jen ještě krátce zastavujeme a nakládáme kola v České Skalici, kam někteří přece dojeli. A pak hurá směrem k domovu. Cestou jsme projeli několikrát přeháňku, poslední ještě na křižovatce na Andrlův chlum, ale přijíždíme do Řetové a déšť ustává, takže vykládání kol probíhá za sucha. A potom už jen loučení a domů.
Je nutno ještě zmínit, že pěšáci (špatný název, byly to samé dámy) vyrazily z Masarykovy chaty do Deštného, kde na ně čekal na dvanáctou autobus, odvezl je do Ratibořic a tam si mohly projít Babiččino údolí podle vlastního uvážení. Snad se jim výlet líbil alespoň tak jako nám na kolech.